Na mezích zelených housata,
na nebi oblaka modrá a bílá –
zima zlá, stará a vousatá
ještě nám hrozí a spílá,
a ještě kolem nás zastydlá
srdce jsou sveřepá, drsná,
duše jako holátko vratká, mdlá,
teskně se probouzí ze sna
a čeká.. Čeká na křídla?
Na horách ve službě zestárlých,
na horách hraničních větry se honí
jak čerti o závod v nocech zlých.
Čím že to země tak voní?
Voní to hlína, voní to krev –
Jidáše krev? Krev Spasitele?
A zní to hlas bouře a hromu řev,
opona rve se, či v blesku skvěle
Vzkříšení vlaje korouhev?
Pověz mi, dítě mé nevinné,
když teď tak pevně ruku mi stiskáš,
pověz mi ano nebo ne..
Jitro, jemuž tak hlučně vstříc výskáš,
i noc, s níž usínáš s úsměvem,
zdali nás spasí? zdali nás zradí?
Zdali se Jidášům ubrání zem’,
již máme rádi?
Nezbledne-li ona před Pilátem,
nevzdá-li se před Kaifášem?
Dítě se plaše jen usmívá,
ručka teď našla květ sedmikrásky.
Zkoumavě, moudře se zadívá
na ten květ zrak, v němž tolik je lásky,
Ano či ne? – Ach, pod drnem
všecko se hýbe, probouzí ze sna,
prvosenka i s devětsilem
statečně volají: Holá! Jde Vesna!
Neustoupíme! Nezhynem!