V chalupě vesnické sedím a sedím, do plamene hledím.. Do ohně hledím s očima tvrdýma, s otevřeným hledím,
a divím se, divím, jak vše, co tu žije, ten oheň a plamen a světlo pije. Na duši i srdce usedají chmury, ale ke světlu přilétají můry
a já je marně a marně varuji: Oheň a světlo vždy smrt jen darují, vždyť život (ach, život!) je jenom stín, hvězdy tě lákají do pustin,
měsíc je všech už mrtvých tvář, slunce je monstrancí svatozář, a za tím vším je temnotné nic, urputné mlčení bez hranic..
Čekal jsi odtud slovo i Slovo. Nepřišlo Boží ni Satanovo. Snad někde za hvězdným nebem se stkví to prokleté tajemství.
Všecko je Snad – a den tvůj je vratký, i když noc zvyklá je na pohádky. Všecko je Snad – jen noc ti dá sen, v něm můžeš být v boha proměněn,
a potom odsouzen, odsouzen! Všecko je Snad – den dá ti tvůj pluh, den dá ti tvůj chléb i srdce vzruch – nač tedy ještě čeká duch? – –
V zrcadle vidím zvetšelém, jak lyšaj mi krouží nad čelem. Třebaže smrti se už už blíží, soucitně na mne živého shlíží.
Křídla má jedinou stříbrnou plíseň a přece mi zpívá vítěznou píseň: Ne, není Snad – je jen věčné Ano! Svět neztratil dosud jediné ráno,
jediné poledne, jediný západ, v němž slavičí zpěv by nadarmo zapad’. Ne, není Snad – je jen věčné Ano! Ve věčnu počato, do věčnosti dáno.
Letím za krásou. Díš, že je krutá? Což láska je hrůzami nedotknutá? Letím za ohněm. Vím, popelem budu. A zmrvím přec tvoji louku a hrudu.
To jen má křídla – však velké mé oči, co ty víš, co vše v tom plameni zočí? Ale já vím, že jedinou, jemnou, přesladkou jiskru. Poleť se mnou!
Hleď, jak tě volá oheň i plamen! A veliké světlo.. Sekl jsem: Amen..
Cookies on Poetry Cove