Být mužem, statečným a rovným mužem být –
jaký to úděl v této drsné zemi!
Jaký to úkol v této plaché zemi,
jež zvykla otroctví!
A jaký přepych, vynést svůj čistý štít
i ruce nezištné nad lokajský dav němý,
jenž kývá ke všemu, v němž kletba rodu tkví,
jenž věří v malost jen, v skepsi a v zoufalství...
Být mužem, statečným a rovným mužem být,
ruce nezištné a čistý štít! –
Jaký to úkol!
Byl čas, kdy mrtvé moře stálo vůkol,
resignace i babství spokojené.
Co by víc chtěl ten národ, co by víc chtěl ten lid?
Minulost mrtva je, proud času přes ni žene
a staré pergameny žerou šedé myši...
Pryč s katastrofami, my chceme rozum, klid!
Byl čas, kdy žhavé moře stálo vůkol,
svět v plameni...
Odkud ta katastrofa pramení?
ptal se ten mudřec, ptal se mudřec onen.
S hor českých vítr český smutnou píseň vyl.
Tohle jsem zmeškal, tam jsem se opozdil –
pro samý rozum a pro samý klid!
Co chtěl, u čerta, lid?
Urá! jít
se bít?
Ty, básníku, však vždy jej volal’s k boji,
vždy na stráž zval.
Když mnozí mlčeli, pochybovali,
tys volal, burcoval.
Slyšel jsem píseň Tvoji zuřivým tím časem
válečným.
Že šel jsem za tvým hlasem,
je štěstím mým.
Dovolíš tedy ruku stisknout v díku?
Bojovník bojovníku...