Je zase Máj.. Páteční den..
Zeleň a květ lká na úbočích
petřínské hory. Oblouzen
hledám Tě bludně ve všech očích,
hledám Tě, hledám, víc než kdy,
a ruka vlastní ruku stiská,
srdce i duše hladoví,
neboť se stýská, stýská, stýská..
Stýská se víc než před rokem
a stále víc se stýskat bude
v zemi, jíž teskným prorokem
byls tehdy – dnes tě volá všude,
a dnes si říká „svými slovy“
snad všecko, cos jí, vzrušen, říkal,
a v srdci stále smutek vdoví
jak v den, kdy hořce zanaříkal
tvůj celý národ nad tvým rovem,
zasněženým jarními květy..
Jsi s námi – a zase v máji novém
už nejsi s námi.. V jaké světy
magister Carasco tě vedl?
Jsi s námi – ale třpyt tvých očí
k jaké se nové hvězdě zvedl?
Patří nám aspoň ve výročí?
Snad s hor té hvězdy na nás hledíš
ironicky – a přec víš jemně,
můj domove, což toho nevíš?
Hájím zde barvy svojí země.