V.

Toho dne tak svítilo slunce, že bys chtěl vyskočit, výsknout a vyhodit vysoko čapku, s někým se bláznivě zatočit, zatančit...

Ach, od jitra hřmějí naše děla, hvízdají, syknou, zabzučí náboje, nad hlavou, zdá se ti, obrovský roj tam šumí vysoko, zdivočelý

svět víří a před námi dým, kouř, rozryvy, mrak, černá a zlověstná stěna, ohnivá znamení, tajemné hvězdy,

rakety, plamenná vidění apokalyptická, a opět veselý vír a ples, Kvas Baltazarův,

kdy tajemná ruka v temnotách píše: Mene, tekel, fares... Od moře k moři stojí germánská vojska... Za nimi daleko překrásná leží země...

A náhle – jak divoká vlna, jak horská lavina v jarní vichřici, jak zuřící smršť, v šíleném letu vše smetajíce s krvavé dráhy

letí jak jestřábi na dávnou kořist tři tisíce! To nejsou ti, které jsi viděl včera, hodné a přítulné hochy...

Jsou v cosi strašného proměněni, zraky hoří! A oni všichni v plamenech! Každý tvrdě svírá svou ručnici,

bodáky barví se lidskou krví. Meč ohnivý nad jejich hlavami... A nyní již není ručnic, ni štíhlých a lichotných štyků:

ale jsou nože, jsou bomby – – – Nad nimi vznáší se v temném kouři duch dávného hrdiny, slepého vůdce,

slavného bojovníka. Těžce dopadá jeho palcát na staré vrahy, na staré zbabělce od Tachova.

On neopustil svojich dětí... V jich žilách dnes proudí zbojnická krev vzpurných a přísných dědů, hlas dějin v jich ožívá hořící duši,

mythické věštby posvátná výzva nesmírnou silou plní srdce, vše, co bylo krásné a silné a volné, vše nejlepší, co dalo naše plémě,

dnes ožívá v nich a mění paže v kladiva. Před nimi šíří se hrůza a smrt. Germánská vojska

prchají v krvi k Pomořanům! Hřmí děla – a nevlídná lidská země viděla zázrak. Boj ztichl!

Na poli, kde zlatá žatva zraje, ohnivé vlčí máky kvetou do krvava. Boj ztichl a naši zvítězili.

Zpívají. Spí. Sní o milenkách. Večer se sklání. Ohně hoří, nad ležením prapory vlají. Na poli zlatá žatva zraje,

tam leží padlí, rány v hlavě, tam leží Podmol, Strnad a Plšek... Všichni se usmívají.