Tož, Giocondo, dej mojim zrakům, v tichu
tu rozkoš tajemnou by s tebe pily,
záhadným pohledem se omámily
a nalézaly sladké temno hříchu.
Má paní, víš, jak žádostivě planou
Ti vstříc, když nocí Tebe pozdravují
v snů pavučinách, jež se truchle snují
nad něhou, stálým klamem zrazovanou.
Lze gestem něžným k sobě nakloniti
Tvou hlavu zamlklou a jemně sníti
s Tvých očí flór, jenž mi je zacloňuje?
A nalézti v nich sladký příslib nový
pro chvíli úsměvu, jenž více poví
než slovo nejsladší, jež opojuje?