Úsměv

Veselý je svět, jenž víří vůkol, hřmí a zpívá, usmívá se... Z jara květ,

plod rudý v jeseni i letní bouře divá: v kráse jiskřivý života ruch

srší s šedivé hmoty... Jak luzné vězení pro smysly vratké stvořil duch!

Veselý je svět a jako pohár vína skýtá horkému srdci opojení. Svět,

jenž dionysskou nocí vítá tvé srdce za práh zapomnění, jenž rozkochán dí svůdně: Ber, jsem tobě celý dán,

utrhni květ! Veselý je svět... Ale tato chvíle jako popel sopky zasypala

veselý ten svět... Kde jsou tvé tance a zpěvy? Není již nesmírných smyslných měst, ni moří a pobřeží kvetoucích,

ni slunce, ni hvězd... A Jsi jen Ty! V podivné zásvětné modři vše svítá! A jako přízrak

jsou lidé a zvířata, stromy a kamení! V hnědou a zimavou prsť se propadá vše, a jako v dětinské báji

vše tuhne, chladne a kamení. Jako groteska smutná zledověl úsměv žen a všech lidí. Kde je, kde je ten veselý svět?

Ah, Jsi jen Ty! A Ty jsi dnes živá a věčná a smavá, jako Jsi bývala na české mezi uprostřed lučního kvítí!

Anděl! říkali vesničané, drsní a pozemští starci... Zřím Tě, jak stoupáš malýma nožkama s podivných nesvětských luhů,

podivnou, nesvětskou v ručce kytičku. Zříš mne, jak teskný jsem, dětský, jak pýcha mi uniká z ňader,

jak hledím na Tebe u vytržení, usměješ se? – – – A tu se proměnil svět! Tichounké jarní večerní vání

vzbudilo květ, třešňový květ, a v blaženém štkání radostí země se zapýřila, usmála se...

Jako Ty!