Untitled

Šat stkaný z paprsků, bys sestrou hvězd se zdála, jas cudných fialek nesoucí v zracích svých, v můj sad jsi vstoupila, bys růžím vůni vzala a nyvost přeletnou leknínů tesknících

v své čelo přijala... Jak fantom něhy stkvělý v své říze bělostné v můj záhon osamělý jsi, netušena mnou, dav sladkých blesků slala, s úsměvem tajemným v dotecích opojných

svou mocí neznámou se ke mně připoutala. Lstný pohled očí tvých, v nichž jitřní zář se klene nad hloubkou propastnou, jež tají temný žár, svou výzvu vášnivou v mé srdce opojené

a v smysly užaslé jak žhnoucí klade dar. Jdeš s gesty vláčnými jak bílý přízrak noci ku prahu duše mé, jež jata, bez pomoci a v chvějné úzkosti v své muce bezejmenné

v tvých loktech milostných svůj ničivý zří zmar, všech strázní počátek, ó, Anadyomené! Vzdor srdce pyšného, jenž jako plamen živý v mém nitru jde ti vstříc, svým odzbrojuješ rtem,

jenž vábných hořkostí jest kalich opojivý, z nějž piji úlitbu horoucím mocnostem, jichž setba ohnivá v mém vzňatém těle zraje! Z tvých očí ztemnělých, v nichž vidmem vášeň hraje

a tryská ručej snů, jde vstříc mi záblesk lživý oddané pokory, v rtů Květu rozvitém stesk něžný pramení a vzdech se rodí nyvý – – – A posléz’ v palný žár, jímž spaluješ má ústa,

děs marné rozkoše rozžíháš věčnou tmou, v níž dlelo srdce mé – s mou skrytou sudbou srůstá v tvém těle žhavý hlas a písní neznámou, jež ve tvých ňadrech zní a tělem mým se šíří,

duch vzbouřen užaslý cyklonem parným víří – – – V tajemné vichřici, jež ve smršť chvatem vzrůstá, jsem tebou pohlcen, tvůj pocel kletbou mou rozžhaven k bolesti v má prsa proudí pustá...

Mystické záře pln v můj úděs lačně zírá tvůj krutě temný zrak, v hloub nezbadatelnou svých bezdných propastí mou něhu uzavírá... V úst políbení svých, jež ke rtům mojim lnou

jak květné lupeny, tajemství vkládáš světů, jež hoří nad námi; strast země, Krása Květů v nich skryta hovoří a slastně pyšná víra v dnů příštích pozdravy, jež modro rozklenou

nad květnem vonícím, v němž dávná bázeň zmírá z půlnocí jitřivých a z kalných dešťů rána, jež dny mé vítaly... Nastokrát prokleta, ve strastných večerech melancholicky ždána,

v zář mlžných svítání, v nichž vichrem prolétá háv její světelný, jak zaklinadlo žití a osud nezmarný, v němž příkaz kosmu svítí v hořících písmenech, z chvil šedých odpoutána,

v květ nahý nachově a slavně rozkvétá, v svůj kalich skrývajíc slast, z hoře jež je stkána.