I u nás tak slavík zpívá, i u nás také bývá noc opojná, milá, krasavice.
Za Dněprem zář, tajemný přísvit nad Kyjevem. Tam v sadech a v parcích při hudbě krásné se procházejí dámy,
hovory bouřné jdou po ulicích, hloučky vášnivých lidí neklidně hučí, vzduch napojen divnou vůní
těžké a bouřlivé doby. Na úhlech ulic, okolo světel špinavé děti vykřikují: „Armády naše ustupují!“
A těžký vítr chmurně vane nad Ukrajinou. Od rakouských hranic nečisté vlny plynou.
Tam boj, tam hrůza, umírání, zmatek a děs i smutná poušť zvrácených, nešťastných srdcí. Ty nevíš, ó dítě tohoto kraje,
dívčino smavá i vnímavá, o tomto hoři, o této kletbě, o této elegii? Ach, před námi Kyjev, před námi Dněpr,
a kolem noc, noc ukrajinská, noc vonná! Ale já vidím: tam daleko, opuštěn, ztracen, zapomínán,
jako v rozbouřeném černém moři rozbitý vrak, tam hlouček je bohatýrů, malá a skromná hrst,
nesoucí na svých sesláblých plecích všecko! Tam daleko, v plamenech hořících měst, sžehnutí sluncem a zčernalí dýmem,
zmoření bděním i útrapou cest, o slavný vítězný červnový sen okradeni – tam bijí se lvi.
Nepadli, nezmizeli, nezahodili slavných zbraní, ale ještě výše pozvedli vzdorné, ohnivé hlavy,
sevřeli bodáky, zatnuli zuby – a bili. Hlas jejich letí dnes do Kyjeva, já jasně jej slyším.
Vy všichni mu vroucně naslouchejte i jděte za ním, neb jenom tam je sláva a čest! A za námi Kyjev, za námi Dněpr,
za námi noc, noc ukrajinská, noc vonná...
Cookies on Poetry Cove