TESKNICE

Přichází večer a usedá na prahu domu tvého. Přesmutné oči v loktuši tmy! S přesmutným pláčem usedá na prahu srdce tvého.. Křik světel, křik hudby a hrůzný křik

křepčícího světa řve v uchu jak moře ve škebli. Světlo a hudby a skřek a křik – znamení kletá,

a ďábel jimi neskrblí! „Ty však, ó smutná, odjinud jdeš, ke mně jdeš tiše, přisedneš. Odjinud, ze země ticha a míru,

z horského svatého monastýru. Tvá ruka se chvěje, když u mých vrat za kliku bereš několikrát. Pak vstoupíš tiše a usedneš

a ruku položíš na mou hruď. Bůh Ti buď milostiv a mně též, spravedlivě nás oba suď!“ Vyzvání venku v tmě klekání,

křesťanská srdce zve k pokání. Den se nachýlil, smutně jdou stíny za stíny zahradou. Ospale hlesne v křoví pták.

Hodiny úpí: tik – a tak.. Přesmutné oči v loktuši tmy zří na mne z hrůz života mého. Slavný je hlas světa nesmírný,

slavnější však jest nesmírné ticho jeho. Velký jest člověk v halasu tohoto světa, pyšný – a nic není nad něho. Ale v tichu.. svět i on není než nic..

Ale – je Bůh.. A je Vše.. Tesknice přichází večer, usedá u domu tvého. Ne úzkost smrti – života úzkost jde za ní..

A je to úzkost hrozná, palčivá, nejtěžší z všeho! Zvon venku vyzvání.. doznívá..