Jsem daleko, daleko... Tiše
nad dědinou se soumrak sklání.
Milé zvuky tekou
v údolí nad zpěněnou řekou,
ve stáji řičí koně vraní,
domáckou vůní chata dýše...
Děvčata předou len!
Ta první zpívá:
Milý můj
tři dlouhá v cizině dlí leta,
v cizině strašné, daleké.
Milý můj,
kdybys mně všecky krásy světa
z ciziny přines’ daleké,
já nechci nic, než tvoje srdce,
tvé srdce věrné, tvrdé, české,
milý můj!
Ta druhá zpívá:
Hochu můj,
zda vzpomínáš tam za horami
na mne, na nás, zda žiješ s námi,
zda víš, jak všecko, co je zde,
toužebně čeká na tebe...
A mně se zdá, že bez tebe
nezkvetou z jara květy v stráních,
nebude zlaté žatvy v pláních
bez tebe, milý, bez tebe!
Nejmladší zpívá:
Drahý můj,
vycházím každičkého rána
na horu, horu vysokou,
divoké mraky kolem jdou,
zem’ naše celá, v smutek vtkaná,
ponuře leží přede mnou!
Ale já zřím každého rána,
kdy slunce vstane před mou tváří,
mladého bojovníka,
zbroj jeho plane, zraky září,
v otroctví tmu ten plamen vniká,
po kraji jarní vítr duje
a nový život rozněcuje.
Drahý můj,
květ lásky rudý, rozvitý,
já za to všecko tobě dám,
neb tebe zřím. Vím: to jsi ty!