SBOHEM!

Měsíci, jenž’s provždy vyznačen byl rudým ohněm v břitké sudbě mojí, poznamenaný a sžehující na popel vždy výnos pyšných žní,

provázíš mne mezi tyto lesy, mezi tato horstva sopečná, Červenci! Na východě v opálové poušti

nesmírného nebe, veliký se zdvihá obzor manžurský. Ale západ,

žíhaný a dravý jak bengálský tygr, cedí krev na širokou step, jež leží za námi – nad ní svítí pravoslavný kříž!

Sbohem, sbohem tedy, veliké ty pole krve. Hakeldama! Nepromluví ke mně tiše malý Iljuška,

zrakem zaníceným neprovodí Aglaja, s moudrostí svou nesdělí se stařík Grigorij, steskem jinošským mne Saša nedojme, noc přichází po večeru bouřlivém,

v tmy se unavená země ponoří, jen zsinalý měsíc shlédne tesklivě na širokou step, jež leží za námi... Sbohem,

sbohem tedy lide s duší dítěte, s palmou v ruce jdoucí k hrobu božímu, slepý k ostří nožů saracenských, lide temný, ukrutný a zlý,

na nějž Bůh tvůj shlédl tolik přísně. Nejistoty tíseň, zmatku tíž ve tvých očích azurových kolikrát jsem zřel!

A za temných nocí sibiřských, vítr kdy táh’ od kirgizských plání a sliboval vlahou jarní vůni turkestanských květů,

hlas minula tvého šel mou duší, zazvučela píseň Ilji Muromce, zazvučela, zahlaholila, širokou a svatou rozlila se Rusí...

Sbohem, sbohem tedy pole lásky nesmírné! Neuvěříš, že jsme milovali? Neuvěříš, že jsme umírali

pro tvé velké Příští? Jako velké oko vyčítavé za mnou hledí posvěcený Bajkal. Fatou morganou v něm zázračnou

Moskva zrcadlí se, Ivan Veliký, paschálný zvon duní po vší zemi, lidé vítají se, celují, zašeptalo všechno mezi slzami:

Christos voskrese! Tak tě zřím jak ve Veliké Noci, usmířenou s Bohem, usmířenou s lidmi, o slavnosti Vzkříšení.