Sacré Coeur

Jako tklivý bílý přízrak nad šíleným městem, jako zázrak, jímž dnes vzplála země

božím gestem, mluvíš ke mně v této chvíli tiché, Sacré Coeur. Jitro – poledne – i večer,

hučí město, ulice i bary, i ty vaše jazzbandy, dnešní mládenci! Jitro – poledne – i večer:

na povrchu života se pění vlnka osudu, i smrt a zrod... Jitro – poledne – i večer... tkají – zpívají,

jako v mythu i dnes sudičky o člověku. Jitro – poledne – i večer... Ale se všech stran a ze všech koutů,

z oken všech, jež už se otvírají jako ústa, lapající vzduch, mluvíš ke mně, duše člověkova, nesmrtelná!

Unaveno tělo jest i ruce, hruď i hlava, jež mi včera děla, kterak vřava města nesmírného opojná je, žhavá, jediná, v níž věříš, člověče svých dní...

Ale tělo zemřelo, když toto dělo... Hučí město, řeka, avenue i mosty, jako satan železná se rozkročila věž, vzpurně hledí k Bohu.

Ale jaká hrůza! jaká hrůza, kdyby se všech stran a koutů nepromluvila dnes duše člověkova, nesmrtelná!

Jako tklivý, bílý přízrak nad šíleným městem, jako zázrak, jímž dnes vzplála země

božím gestem, mluvíš ke mně v této chvíli tiché, Sacré Coeur!