Pán, který je dnes bije nagajkou, zlý krvavý Varjag, žádá si nových a nových daní. Prodali všecko, vzdali se všeho,
chleba, života, cti. Ale pán, krvavý brestský moloch, žádá více, žádá mnoho, žádá vše. I mizí v jeho bezedném břichu
i ruský chléb, i ruské zlato, i ruská čest! Ale dnes jeho pokorní sluzi
nestoudně vztáhli zločinnou ruku, krvavou prodejnou ruku na československé vojsko. Ale dnes jeho pokorní sluzi
proti nám, kteří jsme mladou hrudí poslední chránili Rus před litým vrahem, před zlým Varjagem, ostří svých mečů obrátili!
Proti nám zdvihla se Kainova ruka, bratrovražedná! Proti nám, kteří jsme staletí snili o světlém Východě spásy!
Zbledli jsme studem, hněvem i lítostí! Nás, kteří jsme s nimi žili i trpěli, společný jedli chléb, společný našli mnohdy hrob,
prodali molochu! Pán požádal od nich našich hlav! Však naše hlavy i naše paže nezměkly.
Vyšli naši chlapci, zakroužili valaškou nad hlavami a bili a prali do temné luzy, jež pod světlou maskou tajila krev,
zradu a podkup. A náhle po valném prostoru daleko zavlál náš prapor! Naši v Sibiři, naši na Volze,
naši v hlubokých lesích Uralu, v starých a hluchých pralesích, v tajgách, naši na březích svatého Bajkalu,
naši na březích Tichého oceánu, na všech nádražích, na všech liniích zářivé stužky červenobílé! Nesou mužíci chléb i sůl,
na jejich tvářích rodí se úsměv, snad nový úsměv, snad nová radost, snad nová naděje. Ve městech hrají naši hymnu,
prapory vlají, tisknou se ruce, přicházejí mnozí a mnozí, země se vlní novou silou, nový svěží a ostrý vítr
čeří hnilobnou hladinu. A vysoko vlaje vítězný prapor československý nad širokou slovanskou zemí!
Cookies on Poetry Cove