Někdy jim ruce klesají hrůzou,
když mají vraždit...
Tiše a oddaně umírají
na poli bitev.
Ti, kteří jim rozkazují,
vedou je na jistou smrt
v statisících.
Jak stádo,
dávno již k smrti odsouzené,
jdou osudově
pod jícny děl.
A slyšíš temné a hrozné a pusté
urá, urá, urá!
A potom už bijí
napravo, nalevo – – –
„po suvorovsky“.
Ty – malý, špinavý mužíčku,
tichý, hloubavý, drsný,
celý den ztracený v ošklivých nadávkách,
sedící nad kotlem čaje,
v své syrové podzemní díře –
buď zdráv!
Hleď, nikdo tě neosloví,
nikdo tě nepozdraví,
skromného, velikého hrdinu,
umírajícího
za věci neznámé, daleké
tvé temné a chudičké duši...