Nad spinet zamlklý svůj svazek růží kladu,
mdlý dotek podzimu svou vůni v pokoj stře:
ten portrét pradávný, ve věčném snící chladu,
dnes tiše jako vždy mé srdce otevře.
Svůj povzdech zakletý, oh, jak jej dlouho skrývám,
když parfum unylý mi ke rtům přikloní.
Naivní ballady severní nezazpívám,
Tvůj sentimentální zrak neutone v ní.
Vždyť, věčně mlčící, svůj skrytý život střeží
má nyvá Rosalba – a já sním, bláhový,
v ztlumených večerech že na mém srdci leží,
tesknými polibky že rtům mým odpoví.
V svých očích dalekých zrcadlí moje žití –
v těch studních hlubokých můj obličej již zbled’ –
však nikdy závoje se zraků nechce sníti
a tise sklonit’ se, by dala odpověď.