Matka něžnou rukou pohladila
po všechny dny svého života
veliké to dítě bezelstné.
Tato duše od dětství už pila
lásku, již dá srdci samota
i ve vřavě bojovného dne.
Ta dvě věrná srdce věrně bila
v noci chimér, kdy zlá mrákota
jako upír duši zalehne.
Nezhynula duše. Byla – žila
pro vítěznou slávu poledne.
Žilo veliké to srdce, žilo.. Žilo,
i když den se chýlil, tichnul boj,
veliké to srdce rekovské!
I když mlhy přišly, i když obnažilo
bolest malosti a pochyb roj
na dně roztesknělé duše své..
Bilo pro budoucí a o zítřku snilo,
nepřemožitelný zřelo voj,
šiky odvážné a šiky zlé,
s nimi šlo a s nimi zápasilo
pro své obě barvy královské.