Z Liběchova po silnici k Mělníku
v údol klesá cesta mezi vinicemi.
Rozkvétá tu réva, znovu réva kvete,
jaro prchlo už, jde léto naší zemí –
louky u Labe se rozjiskřily
nevídanou českou nádherou..
Ale jaké smutné tančí víly
po březích, kde černé šláře strou
na soutoku obou slavných řek
do hnizd teskných modrých pomněnek?
Za Liběchovem ti zněla cizí řeč.
Za Liběchovem už stály zemné stíny.
Úzkost srdce brala útokem,
nepřítel měl všecky vysočiny.
Za tebou pak, srdce válečnické,
spalo, spalo samo srdce Čech..
Proti bídě české, proti mdlobě lidské,
proti únavě a resignaci všech
nelítostný zdvihl jsi svůj hněv –
bolestný svůj zpěv.