Moře a hory – obojí je zrádné.
Tam srdce na dno světa,
zde na dno nebe padne.
Padne a zalká – pak jak mrtvo leží.
Však mrtvo nezůstává,
je vlastní hoře střeží.
U lože sedá mu a usnouti mu nedá
a čím je hůře mu,
tím vtíravěj’ tu sedá.
Za noci hovoří to těžké srdce ze sna:
Kam tě dám, ty mé hoře,
až nová přijde vesna?
Přijde-li, přijde jen? A jak se bude dívat
do síní mých a komor?
Naříkat bude? Zpívat?