Noc. Jdu a jdu. Přízračná stuha
na čele zmrtvělé země – ne, to je silnice,
jen kamení, štěrk, suchý prach země –
a boží muka na rozcestí.
I moje muka je na rozcestí
a noha její kamením, štěrkem a prachem
znavená k smrti se plouží.
Po bílé cestě černý můj stín se souží
a srdce jeho černé se trápí v zármutku plachém,
sníc o tom, jak po bouřích bývá duha,
k níž ruce umdlené, teskníce,
lomíce prsty a rvouce duši ze mne,
se vzpínají, vzpínají.. po štěstí?
A bylo – nebylo. Však za onoho času
kvetl jsi, světe, číš lásky vrchovatá!
Sen, mája, šalba i klam,
mámení očí důvěřivých,
smyslů vzbouřených podvod, příliš živých,
illusí příliš živých, rozkvetlých do zlata?
a přece chvil jasných a silných a živých,
až příliš živých –
sám nesmrtelný život v nesmrtelnou krásu
proměněný – – klam a mam?