V skon mraků ohnivých, kdy zář’ se roznítí
hvězd v siné obloze, jichž zlata měsíc střeží,
má duše horoucí jde v háje spatřiti
stín krásy pradávné, jenž na dně tůní leží,
zrazen a vychladlý, znak hoře na rtech svých,
v sen vhroužen pravěčný ve vlnách mrazivých.
A v noc, jež kouzelná jak vědma přichází,
strouc roucha mlhavá jak sítě nad jezery,
zas’ bohů procitlých se zjeví obrazy,
kdy očí vyhaslých blesk ozáří háj šerý
a vzplanou ohniště, z nichž stoupá svatý dým
jak žertva půlnoční mocnostem oživlým.
A vínem úlitby jich opojený ret
se snáší k ústům mým, co řízy vil se sněží
v zeleni kapradin, zdroj zpívá, vzdychá květ
svou něhou převonnou; v chlad ranní rosy svěží
pak klesá čelo mé, ret vlhký, na němž stín
je dosud polibků, jejž zří hled jitřenčin.