PROLOG

Miluji zemi, z níž vzešel jsem. Jaro, jež zpívá peřejemi, skálu, jež horkým kolesem

žhnoucího slunce zdeptána, sní o květech, jež jednou vyvstanou z ní... Horký a slavný letní den, jak znám jej tam u nás v polabském kraji,

i podzim štědrý, jenž opředen babím je létem, kdy hrozny zrají. A pole lán a hvozdu stín, studánky lesní taj,

mrak horský, jenž padá do hlubin, lučinu tichou, tesknou báj modravých chlumův a doubravin. Miluji rod svůj,

s nímž mne Bůh spial tajemným svazkem krve, kdy životu mému klíčiti dal v praotců srdcích prve,

kdy Prvnímu na Řípu řekl: Ó, stůj, vetkni svůj meč a ponoř svůj pluh, tvých dětí vždy širší a plodnější kruh zde řečí svou života píseň zpívej,

odvahu k činu vzývej! Miluji oráče, rozsévače, žence i žnečky, když zpívají, husopasku, jež bujně skáče

po hrázi řeky, kde výskají osmáhlí, nazí chlapíci. Miluji ohnivé, štědré rty, oči, tajemstvím zářící,

laskavé dlaně, hladící, a srdce, zrající pro chvíli, kdy řekne ti: Milý – ty! Miluji píseň, kdy odrazem Věčna

života krása v ní hovoří k člověku o věčné lásce, jež nekonečná je v stálém zrodu od věků do věků. Píseň, jež tančí a ozvěnou rýmu

hovoří všemi silami země, vzdává se větru předjarnímu, jenž vzbouzí vášně a květy ve mně. Miluji chvíle, kdy celý svět zní,

jiskřivý okamžik polední i svaté echo půlnoční. Tehdy já odkládám těžkou zbroj, helmici s péry snímám,

ruce spínám! Uprostřed květů, kde tiše dlím, uprostřed včelstev, jichž slavný roj nade mnou hučí a zpívá,

uprostřed bratří svých, jichž píseň živá ve věčný proudící hymnus splývá, skloním se, k Bohu se pomodlím: Věčný a v nás všech Přítomný,

dík za Tvůj den, dík za Tvoji noc. Ruka Tvá vediž mne, živná moc milosti Tvé buď povždy se mnou, k oasám vlažným veď mé sny,

nedej mi bloudit’ nocí temnou, ohnivou krví a jarou mízou naplň mé svalstvo a srdce ztuž! Dej, ať jsem volný a silný muž,

bych nikdy nekvílel za cizím prahem, bych nebyl obtížnou lidskou hlízou, žebrákem drobtů, své svobody vrahem, zrádcem své lásky a víry a síly!

Dej však mi též tvrdosti dar a pevnou ruku, pavézu mocnou, štít svůj bílý: Podlost a lež,

šalba a klam v honosném hluku, sektářství temnota vůkol mne šílí a víry zmatků vůkol mne plují – – – Podlosti nemiluji! – – –

Tvrdosti dar a pevnou ruku! Pavézu mocnou, štít svůj bílý!