Pro velikou lásku k Tobě toto srdce dosud bije... pro velikou lásku k Tobě toto srdce dosud žije...
Míjí den a noc přechází, měsíce mdlý srp zachází... zas je den a zas je noc, spánku tma a žití moc,
světlo – stíny, úsměv – žal, den a noc... Propast nebes nade mnou – ale Bůh mne s hroudou spial,
k skále její přikoval dnem i nocí... v dálku hvězdnou, tajemnou bych svou duši vysílal
dnem i nocí... by se odtud vracela tajným štěstím zardělá dnem i nocí...
A to vše Jsi Ty, Jsi Ty! Hvězdo, jež nade mnou svítáš, slunce, jež mé jitro vítáš, bludičko v mhách večera,
luzný sne, v růžích zoře rozvitý! Vím, že kol mých skrání duje Tvého světa nádhera,
že Tvůj duch zde poletuje nad včerejšek živější, nad minulost slavnější! Tak se skláníš k ústům mým
malým rtem svým růžovým: nejsi mrtva, vím to, vím! Hvězdo! Slunce! Luzný sne! Rci, zda cesta daleká,
jíž Jsi šla, ach, jíž Jsi létla v paprscích věčného světla – nepoděsí člověka? Duše, hříchy světa štvaná,
hlínou země zatěžkaná, zda se soudu nezleká? Ach to znám: vím, to Jsi Ty! Bezemračný posel Boží!
Na mém srdci ležíš tiše v noční chvíli – z temnoty světlo náhlé, jež se blíží ke kořenům duše mé,
se mnou věrně v spánku dýše, se mnou bloudí v světa hloží, v pouště země studené... Moji hříšnou, tvrdou ruku
drží v malé ručce své, moji zkrvavělou ruku! Z bran temnoty pozemské v čiré dráhy světelné
ručkou pevnou vede mne dítě mé! Pro všechny je místo zde, kdo z tmy noci odejde,
tiše dí a usmívá se. Pro všechny má místa dost boží lásky nesmírnost, tiše dí a usmívá se.
Pro všechny je z míru stkán spravedlivý boží stan, tiše dí a usmívá se. Den a noc, úsměv a žal,
jímž tě Pán můj přikoval k hroudě tvé a k skále tvé, sílu k cestě daleké propůjčí ti, táto můj,
povedu tě, budeš jist! zdráv a silen, v domov svůj se mnou, jíž jsi podoben, navrátíš se čist,
vykoupen! tiše dí a usmívá se – – – Jestli toto srdce bije, dosud žije
v shonu dne i v noční době – jen pro velkou lásku žije, pro velikou lásku k Tobě, pro velikou lásku...
Cookies on Poetry Cove