V dnech, v žalu propadlých a jatých v úzkostech, za jiter šedivých, kdy duch se strázní tměl, kdy děsil zvuků vír a prudkých světel žeh, kdy soumrak ztlumil jas a nade vším se chvěl,
o chladných polednách, kdy hodin teskný hlas jen marnou ozvěnou se v prázdných krajích třás’, v tu chvíli ztrnulou, kdy děsí vlastní dech, jsem z plání velkých mlh, zkad mrazný chlad vstříc spěl,
planoucí tváře jas k mým očím plynout’ zřel. Šel vstříc mi laskavý a smiřující proud, jenž z hloubek pramenil, kde duše světa sní, spěl žár v mé čelo vlít’ a tvář mou ožehnout’,
horoucí prudkostí zlé výhně polední, v mém těle probouzel ve strastech ztuhlou krev, nade mnou rozvinul svou rudou korouhev, neustal vůkol plát’ a vířit’, hřmět’ a žhnout’,
v mé vnikal útroby, mým nitrem vál a zněl, jak vítr polární v mé struny narážel. A v tajných propastech mé duše rozzvučel dav tónů zakletých a hudbu smyslnou,
přesladké vzdechy snů, v nichž ztracený duch tkvěl, vzňal zářných ohňů plam, jež prudkou silou žhnou, zved’ touhy palnou chut k dalekým zemím plout’, oblačná království svou paží obejmout’,
bych k zemi horoucí se posléz’ zahleděl, k pozemské kráse dnův a k slávě horkých těl, pak vniklý v bytost mou v mém srdci takto děl: Jsem světa bílý jas, jsem popolední mír,
jsem zraků vesmírných svit vítězoslavný, jsem rajských slastí žeh, pravěčných světel vír, jsem velkodechý proud a příval opálný. Ó duše vzplanulá, jež v žhavém stesku mřeš,
vstup v zářnou oblast mou a odpočinout’ spěš, z mých ňader mateřských pij dlouhým douškem smír! A hlas když umlkl, vše vůkol spiala zář’ milostným závojem, v němž plála světa tvář.
Cookies on Poetry Cove