Nás nebylo sto, ni tisíc,
ba ani ne deset tisíc.
Zde i naproti, říká se, celkem
million.
Všichni jsme padli tváří k zemi
na fortě Vaux, u „Mrtvého muže“,
Douaumont nemoh’ nás spočítat.
Však s námi padly i hluboké lesy,
vysoké hory i pevné skály,
jak od zlých neštovic pozobaná
zůstala sirá, křídová země.
Ti, kteří zůstali na živu,
ještě dnes nevědí, kdo z nás byl vítězem.
Proto jsme v tento červnový den,
jasný den, slavný den,
k obloze vyslali skřivana
jenž zpívá.
Vizte, jak chvěje se ve vysoku,
jak šedý kámen, jenž vzlétl a ožil.
Slyšte, jak zpívá! Ve vysoku,
nebesům, pravdě i vítězství blíž.
Hlas millionu (tak zní teď něžně!)
jediný hlas a jediná duše!
Hle, co zůstalo z hnojiště těl!
Hle, co zůstalo nesmrtelného,
jediný hlas a jediná duše...
Sladko je nám dnes už v červnový den,
jasný den, slavný den!
Na kopcích verdunských skřivan zpívá,
jediný hlas a jediná duše!