Čeho zde hledáš, srdce toulavé,
čeho zde hledáš?
Lodičko vratká, ztratilas veslo své,
v příboji vln se zvedáš,
jak polapený pták
křídly biješ
od prachu země až do oblak.
Svou vlastní krví žiješ,
své vlastní hoře piješ...
Zda tesknící mé srdce, víš
o tisíci a tisíci
svých bratří, jimž ty rozumíš?
Jsou siné noci, truchlící
nad lidským hříchem,
jenž mrská tě cynickým smíchem...
Zle rudá světla planou –
a ty, svou touhu věznící
v přístěnku tichém,
v pekelné zbroji
lidské – přelidské masky,
vcházíš teď ohnivou branou
pokoření a utrpení
po hrozném boji
do pekla lásky.
A v této chvíli
nic ti již strašno není.
Jsi opět svůj a plný síly,
víš: vše je zápas! Vykoupení
z malosti dnů, z tesknoty nocí
jen tvrdé srdce dá.
Jak těžké kyvadlo se’s zastavilo,
srdce toulavé.
V svůj plen tě zapřádá
láska!
Teď žiješ z její moci,
pevně tě svírá v malé ruce své,
neb skrze ni se’s vykoupilo!
Nejsi již vratké, ani teskné,
raduj se s radujícími!
Číš’ zvučná nechť o číš’ třeskne,
rty volajícími
vášnivě nejtěžší tajemství života,
zpečetíme svou sudbu.
Je kolem nás pozemská temnota –
my slyšíme nebes hudbu.