O nebuď Martou Pečlivou,
sem blíže, z okruhu lichotných věcí,
sem blíže, k srdci a k duši!
O nebuď srnou tesklivou,
jež plaše okolo mne tady bloudí,
na mne obrací raněné oči!
Vše přejde! I roztaje led zlobných lidí,
velikým hlasem jaro zve nás,
lásky čas.
Vše přejde. I vše se usměje na nás,
v svůj střed nás vezme tančící svět,
srdce rozpučí v květ.
Jen nebuď Martou pečlivou,
jen neboj se hmotných a obtížných věcí,
sem blíže, k srdci a k duši.
Jen nebuď srnou tesklivou,
směj se a tanči – a naslouchej potom
nejtišší písni našich srdcí.
Pak zvíš, že v ní dnes echem zvučí
hlas života, jenž neumírá,
šum jarních vod, ten věčný proud,
v němž zraje v nesmrtelnost víra.