Neumřela dívka, ale spí.
A že luční kvítí trhávala,
v chrpách, v obilí se schovávala,
z rozmarné své skrýše houkávala:
Kde jsi? Tady!
květiny, jež měly ji vždy rády
její příkrov ozdobí.
Neumřela dívka, ale spí.
Proto tyto květy nevadnou,
nestůňou a nechřadnou.
Čekají, až přijde v noční chvíli,
kdy vysoko svítí měsíc bílý,
by je pohladila, usmála se na ně,
věnečkem z nich ozdobila skráně.
Neboť dívka neumřela, spí!
A když spíte vy, zas ona bdí.
A když spíte vy, zas ona bdí
u těch našich smutných prázdných loží.
Naše duše tiše provádí
po lučinách květných země boží.
A že tohle tajemství pak víte,
s úsměvem se tichým probouzíte.
Neumřela dívka, ale spí!