Bezruči Petře,
sil neměl jsem dosti ani bílých krvinek v krvi,
bych, Básníku národa mého, přispěchal popřát Ti prvý,
a jest-li bys někdy chtěl spatřit člověka, který se styděl
v této prožluklé zemi – snad mne bys viděl,
jak zaražen stál tu a houštím se žurnálů brodil
a musel číst, kolik že let je Ti a kde jsi se rodil...
Bezruči Petře,
ne, Ty jsi se nezrodil z ženy –
ze země šlehl jsi, plamen a oheň rozezlený,
hlas útrob a ledví tajemné, zoufalé ržání,
bolest a rána otevřená až do skonání.
Naříkavý a žalný, stonavý Ostravice hlas
a zrazený Těšín, který se třás’... hořem se třás’...
Bezruči Petře,
jindy to bylo... a jiný byl sveřepý řev,
do něhož zalét’ Tvůj úžasný zpěv.
Starý a podlý svět se chvěl,
i nový a podlý svět se chvěl...
A v kraji, kde nebylo lvů, však byl tam tygr ussurijský,
lichotné zvíře a džungle stejně lichotné,
pluk osmý se bil, pluk slezský...
Pod Permí, za ruské lidi nicotné se bil,
za velikou slovanskou poušť a za doly na Urále
a divoce řičel: urá, urá...
Básníku,
díky za pravdu a za bolest, jež rozžehly krev,
za vzpomínku zlou a za obraz božích muk,
za obraz krajiny temné, kde osiřelý zpěv
kamení Beskyd proměnil v duši a chléb...
Bude mít oč teď vzdorovitou leb
rozbíjet osmý slezský pluk,
Bezruči Petře?