PANDÉMONIUM

S mým spiata ramenem, a přec jak chvějný stín v nehmotném zakletí, v noc sestupuješ se mnou jak v hrobku mlčící... Tak spoután rukou jemnou, v pavučí zapředen tvých úsměvů, v tmy klín

se náhle propadám jak v bědnou propast temnou. A v blesku náhlých snů sžehavým smutkem jat, v jas lučin ztracených já toužím... Květů něha jak vůně uprchlá v mé zmlklé srdce lehá,

v mém duchu žíznivém, jenž k slunci rozepiat byl za dnů zářivých, zsinalý oheň šlehá, jenž proudí z očí tvých jak z hadích zraků svit, zář’ duše tajemná, jež ve tvém srdci nítí

palčivou horoucnost... Půlnoční rudé kvítí v tvých vlasech rozkvétá, ó Vestálko, jež třpyt měsíce zbledlého jsi čerpala v své žití. Zda hájů vzpomeneš, kde Filomélin hlas

v májových večerech zrazoval srdce tvoje a v lesních studánkách hvězd zhlížely se roje, z nichž v lačné srdce tvé planoucí prýštil jas? Zda vlahé chvíle zříš, kdy bílé prsty svoje

v trs modrých šeříků jsi ztápěla v mdlých dnech, kdy června teplý dech se ve tvá ňadra nořil a vášeň ztajenou jak teplý div v nich stvořil, by rosou palčivou na tvojích žhnula rtech,

kde žhavý plamen úst svých v polibcích jsem zmořil? Děs noci zelené v tvých němých zracích spí! Klid chmurný mlčení kol tvého těla vlaje – jak smrti chladný van. V tvých ústech hořkost zraje

ztracených jasu chvil, jež ret můj pohostí rozkoší truchlivou vyhnanců bědných Ráje... Je ticho, tma a noc, jež tají v stínech svých přízraky blednoucí! Ty sama v ledné běli

mučivé čistoty, v níž hvězdy tvář svou zřely, v své hrůze osleplá nad varem proudů zlých a ohněm v plamenech, jež náhle rozhořely se v tichém těle tvém, jež zažehnuto plá

jak žhoucí pochodeň, zříš zraky ztemnělými, pohledem dalekým v mé oči, ňadry tvými horoucí víří stesk, jenž ke mně zavolá jen slova kletby tvé výkřiky vražednými.

A v této chvíli zlé, v níž láska tvoje lká v přeletných polibcích, jichž pal mým srdcem zmítá a v řeku vlasů tvých se noří hlava zpitá, duch zářný v těle tvém v tmu věčnou uniká –

Tlum kouzel opojných pak vášeň tvoje vítá, jež tělo květoucí ve schránu promění démonův odvěčných, jichž hled z tvých očí zírá v mou něhu zmučenou, jež ve tvých loktech zmírá

kosmickou úzkostí, a v hrůzy zachvění slast chmurná pramení z tvých úst v má ňadra sirá.