Kdo ve vřavě hlučné, v které tančí svět,
v níž se duše lidí vratce potácejí,
může srdci tvému dobře rozumět,
srdci, v němž teď žhavou lávou hřmějí
všecky síly země?
Kdo se zastaví a kdo se skloní ke mně,
ruky podá, aby se mnou šel
ohni vstříc a dešti střel?
Ten, kdo s mukou prošel nad propastmi strázní,
poroby kdo poznal šedou chut,
o slunci kdo snil uprostřed temné noci –
mezi nádherou kdo chodil věčně chud:
ale také ten, kdo neseslábl bázní
před útokem hmoty – kdo se nevzdal moci,
která ducha hubí, kdo své čelo zdvih
mezi otroky, kdo za bouřného dne
si uchoval v hodinách soumračných
srdce svobodné!