OT

Ty z ciziny domů ses vracel, jak ze světla stoupal bys v stín Já po letech ve stopě Tvé zas z ciziny domů se vracím, jak z bouře bych vystoupil v jas! Přede mnou leží ta zem’.

Tvá, moje, naše zem’... Je červenec... Ve zpěvu, jímž hučí les, Tvých veršů mi oznívá echo,

rybník se blýskne, a je mi, jak blýskla by ocel Tvých slok, a posléze v západu slunce, kdy chorálem pěje kraj,

kdy Praha se blíží a tmí se, já vidím jak, z mlhy stoupá Tvůj napiatý moderní duch, duch – rytíř bez bázně a hany!

Je červenec... Na Tebe myslím, utkvěle vidím Tvůj zrak... Jen jedenkrát jsem Tě viděl,

stokrát šel mnou Tvůj hlas... To byla víra a zápas úzkosti, naděje... to byla této země

nová a mužná síla! Kde jsi teď, spanilý duchu, v té chvíli červencové, kdy Tvá i má země zpívá

úrody svobodnou báj? Já s Tebou však domů se vracím po letech v zemi, kde stín utíká plaše před září, jež vyšlehla z pohnutých ňader! Já s Tebou v Tvůj domov se vracím, Tvou vykoupený též krví,

mukami ducha Tvého, Tvou v slávu a velikost věrou... Tvůj osud i utrpení, Tvé lyry stříbrný hlas mi vrací planoucí země jak v slunci uzrálý čin... Bohdá je na věky zahnán ten čas,

kdy básník se z ciziny vracel, jak ze světla stoupal by v stín. Jak z bouře bych vystoupil v jas, já z ciziny domů se vracím, Ty vedeš mne přes rodné hory, je červencová chvíle a před námi vzplanuly hvězdy,

za námi, za námi stín!