OSTŘIHOM

Jak hlasitě hovoří ke mně dnes svět! Tam slyším děla řváti temně, zem’, včera tak tichou, se úzkostí chvět, – dnes krvavý květ!...

Tam u nás je ticho a slunce a léto: ale jak je ti, česká země? Jaký to den byl, jaký to červen, ale jak nesmírně teskný a zamlklý!

Jak vděčně se vítalo na malých staničkách bouřlivé nazdar, poslední úsměvy děvčat, i šátků tesklivé volání, na polích pozdravy starcův a žen

se zraky, v nichž plály slzy – a ještě něco... Ale jak strašný, jak zahořkle tázavý byl pohled všech očí:

my míjeli poslední moravské dědiny! Nevlídná, drsná nás přijala země, cizí a nepřátelská... Ni jeden úsměv, ni jeden výkřik, –

studená, asijská řeč... Ach, a my všichni, z veselých měst, z hezounkých vesnic bouřliví chlapci, jará a dychtivá česká krev,

bolestně ždáli jsme v této chvíli: – Opatruj, Bože, naší země! A náhle vše, co plnilo duši, přátelství, láska, verše a zpěv,

horkost a tvrdost domácí skývy, hádek a sporů a zklamání rmut, vlastního těla živoucí úzkost, a i to přítomné, žalostné proč?,

jímž jsme se stále druh druha ptali, to vše teď zmlklo. Jen srdce se chvělo, třásla se v hlubinách zvlněná duše: – Neopusť, Bože, naší země!

Vás všechny, kdož tehdy jste se mnou byli, Vás, statečné muže a vojáky, velký a žalný ohromil cit. To nebyl boj, který Vás čekal,

to nebyly ženy, jež doma lkaly, pro něž by vlhly Vaše oči, – to byla žhavá a bolestná úzkost o smavou zem’, již tolikrát zdranou,

vyssávanou a zbičovanou, jež, bezbranná, kdy bije i její hodina, též čeká vroucně a trpělivě, co jejích synů se zachvívá ret:

– Bože, budiž milostiv naší zemi! Jak hlasitě hovoří ke mně dnes svět! Měst velikých hudba a vzdálený boj, neklid a tíseň, zpráv válečných let,

krok setnin a jezdců zuřivý roj, – ohnivý chaose, jenž voníš krví, v tobě se zrodí zas domov můj! Spanilé otčině, již v Evropy střed

jak věčné srdce zasadil Bůh, pro její krásu a pro její hoře, pro její lesy a hory a říčky, mlékem a strdím žírné,

pro její věrný a vášnivý lid, věřící vroucně v své obrození, – tiché té zemi, jež písněmi zní, horoucně srdce všech vzdálených bije!

A v této bouři duch nezmarný žije, jenž nedá zahynout nám, ani budoucím! Ve věků střídách vždy nesmrtelná buď, lásko všech Čechů k mateřské zemi!

A zítra ukážeš užaslé Evropě zem’ volnou a mladou a šťastnou, jež zpívá věčného života zářivou píseň.