Usmívá se na mne v odpolední chvíli
líbezný francouzský kraj.
Horké vlčí máky, u cest svlačec bílý,
mladistvý jívový háj.
Na rozcestí sedím. Ale kde se vzalo
tu se vzalo dítě.
Máma ryje v poli. Ty’s se zatoulalo,
ke mně cupkáš hbitě.
Mon vieux, díš tiše, proč tu sedíš sám?
A ty nemáš dětí?
Nejsem sama, víš-li. Sedm bratří mám,
je nás jako smetí.
Hnědé oči mám, i táta má je, máma,
sedm bratří mých.
Nemohla bych žíti na tom světě sama.
Snad by to byl hřích.
Smutno, věř mi, tomu, kdo tu žije sám.
A když večer přijde,
každý z nás má hvězdu, i já svoji mám,
tu, jež první vyjde.
Táta, máma, já a sedm bratří mých,
dobře čítej: dvacet.
Potom přijde noc. Pes vyje. Žabák ztich’.
V postýlku jdu se skácet.
A ty myslíš, bloude, že snad spinkám sama?
S Pánem Ježíšem, hlavu v jeho dlani.
Jeho andělé a hvězdy dřímou s náma.
Nechci se vzbouzet ani...