Dokořán otevři okno,
venku je spanilý svět.
Klavír tam slyšíš a děti
a kroky lidí, již jdou
kupředu, kupředu..
Po šesti všedních dnech
den sedmý sváteční světíš.
Po šesti všedních dnech
v tajemném přísvitu vidíš
den sedmý,
zrcadlo oslnivé,
souhrn a pravdu!
Návalem k hlavě jde krev,
v hlubinách, v srdci či v duši
cit nevýslovný.
A klavír slyšíš a děti
a kroky lidí, již jdou..
A náhle slyšíš a slyšíš
zpěv, hlasy, šum a třesk
minulých dní,
šesti dní, všedních dní,
zpěv lásky a osudu třesk,
výčitek hlasy a touhy májový šum:
však teď –
zrcadlo oslnivé,
souhrn a pravda,
neděle, sedmý den!
Ó, řekni, odpočíváš?
Řekni, zda dobré jest,
co zříš?
Proč nejtesknější bývá
neděle, sedmý den?
Nebesa modrá nad hlavou,
před zrakem země rušná!
Je život utkán z hříchu
a z touhy po svatosti?