Nic nebylo, než dni a noci, schýlené k zemi jak starci, k zemi, jež pila jen krev. Smrt kolem kol – a přece: Kdo by byl na Tebe myslel? Den příliš krátký byl a noc byla jak černý mžik!
Minutami jak doušky pily se života zbytky. Sotva se’s o lidech, městech, mořích a zemích všech, před nimiž v chvatu jsi stanul, mohl jen zamyslet...
Nemyslel’s ani na Vlast. Pro tu se’s mohl jen bít! A jako Niagara, tak vodopádem hnal čas! A přece to vím, a přece jsem tušil už tehdy, že se mnou Jsi!
Ve vichřici smrti a v krvavé vidině bitev u mne Jsi stál! Tesknota stepí a bezměrná šíř Sibiře bílé a úzkosti divokých tajg,
vznešenost mandžurských hor a hrůza vychrtlé Gobi, Čína a Nippon, veliký Tichý oceán s ostrovy, věčnost a sen! to Jsi byl Ty, to Jsi byl Ty!
Nad propast Caňonu Jsi vedl mne, bych zřel velikost hmoty, již vydal Tvůj duch. I srázy velehor a velké vody světa, i města největší a barvy lidí všech:
to Jsi byl Ty, to Jsi byl Ty! Líbeznost jezer italských dáš zřít znavenému zraku, vyhaslý Řím, osudnou Florencii
a její těžký sen... Chrámy a panthéony Tvých malých dobrých bohů, bohů lidí, zas moře, přístaviště středozemní dávná,
odkud šly děti s palmami daleko k Božímu Hrobu. A jako květy, jež planou v prosinci na azurovém břehu, tak i ta Sahara, vždy táž a mlčící: to Jsi Ty, to Jsi Ty!
A dnes to vím – a přece jsem tušil jen tehdy, že se mnou Jsi. A dnes to vím, a je mi, jak bych se vykoupal v světle, jako bych po dlouhé pouti posvátné dostihl řeky,
očistné vody. Ach, dnes to vím, a přece jsem tušil jen tehdy, že vše, co mnou chvělo a po okraj plnilo srdce, to vše, čemu jsem nadarmo hledal vždy jména,
Jsi Ty!
Cookies on Poetry Cove