Už ani nevím snad,
zda jsem jak dítě na prsou svých
ruce spínal...
Už ani neznám těch slov,
ni písničky, jež šly k Tobě
z postýlky pacholíka,
jenž z veliké rudé kathedrály,
z kněží a sester černých a bílých
měl jenom strach.
Už ani nevím a nevzpomínám,
kdy že to bylo, kdy se to stalo,
že jsem Tě zapřel,
ó Pane!
Že jsem Tě zapřel, odehnal, proklel,
že jsem tak radostně přitakal všem,
kdož prošli mimo, říkajíce:
Není Ho, není!
Že jsem Tě zapřel a Tobě se rouhal,
že jsem Tě zradil
pro tělo, pro jeho bláznivý tanec
při zemi pěkně, při zemi...
I děli tehdy proroci slavně:
Hle, život!
A byl Jsi Ty,
Ty jediný žhavý, bolestný, svatý,
zdroji věčný a usmiřující
života!
Že jsem Tě zapřel? Že jsem Tě zapřel,
ó Pane?