Bylo to před půlnocí. A sen tvrdý a těžký a němý stisk’ tělo a uložil v údy chladnou a bezduchou slabost.
Nebylo nic než hluš, nicota, čerň... Před tím byl den, jak bývají dnové,
den člověkův, úsměv a žal, naděje – hoře, sestry, jichž cesta je nekonečná od prachu země až ku branám Věčna,
ale vždy za ruku vedou se tiše, nerozlučně! Před tím byl den, dnů přešlých hořčí, a hořcí ti dnové člověkovi
nebyli naliti života šťavou jak réva v jeseni, ale přes okraj rmutné své číše slévali hoře, jež oslepuje,
hoře nepoznané. Vy znáte však tíhu, jíž nelze snésti bojovníku ni světci, bez pláče jež se dusí kdes’ dole,
rve nitro jak láva pracující. Vy znáte však lidskou a slepou hrůzu, již vzbouzí chvíle, kdy odchází od vás ten, jehož jste právě nejvěrněji,
nejvíce milovali. Znáte – a víte! Porozumíte! Před tím byl takový, takový čas...
Ale teď, kdy den je jak olovo a každá hodina nové a nové okovy stesku na nohy, na ruce zavěšuje,
jak Hamlet touží to ztýrané tělo jen spát... jen spát... Bylo to před půlnocí. A sen zahladil všecky stopy a znaky
života. Ale dnes vím, ach, dnes však vím, že jsem byl velikým zářivým světlem probuzen,
velikým světlem, velikým světlem! A malý a nicotný, slabý jak vlas byl život v té chvíli. Velikým byl však a vzrůstal
nesmírně ještě a chvatně nachový, zlý a vzpurný ranec hříchů. Bylo to před půlnocí. Ne sen,
ni život, ni smrt, leč pohled tam, za hvězdné nebe – a veliké, veliké světlo! Ne sen, nic z prachu Adamova,
však hořící keř! Probuzen, probuzen navždy z mrákot, a probuzen k světlu jak slepý z tmy,
já tušil v této plamenné hodině Tvou spravedlivou tvář, Tvou milosrdnou tvář, ó Pane!
Cookies on Poetry Cove