NÁVRAT

Kolikrát jsem Tě zřel ve vřavě, v zápachu krve a v kouři, kolikrát v divoké lidské bouři po Tobě touhou jsem mřel,

Ty, malá a sladká jak matka, jež žehná na cestu v dál, země moje!

Kolikrát uprostřed lítého boje vstříc Tobě zrak můj plál, kdy v zmatku a děsu jsem viděl Tvou tvář – úsměv i slzy, svatozář,

Tvé muky hrdinný hled. Kolikrát uprostřed noci a tmy unaven, hladov a bled jsem sytil své srdce vzpomínkami

na rodný kraj! Na malou staničku, kde kvetou růže! Na smavý a zelený máj uprostřed lesů,

kde každý své srdce uslyšet’ může, bije-li láskou! Kolikrát procitnuv z černého děsu, z pochyb a úzkostí, kdy svět je maskou

a cizí jsou lidé, jež miluješ, kolikrát v bezedném hoři uprostřed zemí a moří, jež dýchaly krásou,

viděl jsem města rodného věž, rovinu rodnou zlatoklasou s horami na obzoru, zem, moji milou, nepatrnou,

leč plnou vzdoru, červené pole s bílou skvrnou. Dnes tedy Tě zřím a zase Ti vracím vše, cos mi dala:

sílu a rozlet i srdce smělé do služeb Tvých zas dávám cele. Díky Ti šeptám, v Tvou půdu se kácím, bych zlíbal tu hroudu, jež mne spiala

s odkazem předků, jich výzvou a pýchou. Vím, jsi ještě slabá, vím, jsi ještě vratká jak každá blažená matka. Vím, žiješ v úzkostech, přes duši tichou

že provanul vichr zmatku a kalu, v němž tone svět! My chceme však novou zde píseň pět’! Života píseň, jenž silný a zdravý

rozproudí mladou, jarou krev! Odvahy píseň, jež zdvihne hlavy, překoná zmatku pustý řev! Lásky a pravdy čistý zpěv,

duch národa, v němž je na věky živý, že svět je krásný a spravedlivý, že patří těm, kdož se nebojí...