Zrodil se v žírném, bohatém kraji
ten, jenž z naší roty padl prvý.
Měl selský vzdor v ohnivé krvi,
znal vzpouru, jak věční rebeli znají,
svět nebyl pro něj, ni černých očí,
ni tance a zpěvu. Byl sám,
oddaný svým těžkým myšlenkám.
Zbyl poslední syn ze starého rodu,
ze starého, tvrdého, selského rodu.
Bratra mu v Austriji pověsili,
druhý pad’ na Strypě v rakouské čapce.
A on, pln krve a železné síly
mstí strašně ty drahé dva chlapce.
Tak jsme jej našli. Zbrocený krví
raněný lev...
A jako bájný, mythický zjev
vstal náhle, vzrostl a zmohutněl,
ve velkých očích jas vlahý se chvěl,
rty, které pomalu ledověly,
sladkým se jmenem chvěly,
jmenem, jež denně nám na ústech lpí,
v němž duše se potápí!
K západu náruč svou otevřel...
Na svaté tváři mu úsměv mřel!
Tak z naší roty padl prvý.
Vysoko držel svou korouhev!
Tak jsme jej našli. Zbrocený krví
lev!