Ve zlatu kadeří vonná a zahalená,
nad leknín bělejší jde krásná zahradnice,
tajemstvím nejsladším má rozžehnuty líce
a v květech naslouchá šepotu svého jména.
Má modro ve zracích, jež jako studně tichá
se časem zachvěje, když zlatistými stíny
polibky západu padají do hlubiny.
A v ústech rozpuklých mdlým dechem růží dýchá.
Sama květ záhadný, sdružuje svoji vůni
se vzdechy jasmínů, a koupajíc se v nich
na sebe nechává pršet jich vonný sníh.
Zmámena krásou svou a vášní ňader svých,
poupata celujíc v polibcích sesterských,
nahá a svítivá vykvétá v novolunní.