KRAJ

Květ – ohnivý mák, jenž volá v nesmírném obilném moři sám, živý – i melancholický,

vítá mne úsměvem překvapujícím, co skřivan vysoko ve vzduchu čirém a horkém zpívá

o štěstí léta i o síle země! Jdu k Vám, lodyhy útlé a keře a trávo, v níž bloudí střevlík,

spěchám, neboť mne černé přiškrtilo město, jež má své básníky, zpívající o jeho sazích a komínech!

O jaký zázrak! Vše bližší a sladší je zde, než tam, kde od jitra do jitra vedle zlých strojů hřmí hukot hesel a lží,

klevety sykot a přetvářky šum; kde lidé se ztrácejí v závisti, v ziscích, uprostřed cifer, jež svítí jich životem jak pekelné hvězdy.

O jaký zázrak, viděti po letech stráň známou, jež oplývá květy, rybníček, na němž rákosinou lehounký poryv větru hraje.

Zde svítí na noci měsíc na jiskřivou hladinu, jež se čeří, tam cesta, kde ovocná alej ústí až k vesnici

dobrých lidí a dobrého mléka. Večernice, jež nyní vystupuje, ježto se stmívá, kdy stíny sklouzají na lada černá,

po vrších, porostlých doubravinou, vede mé kroky! Zde mír a tajemství věčna promluví znovu k bludné a vojácké duši.

Zas chvíle ticha, jež otvírá srdce, tě přilaská, táhne tě k mateřské zemi, z níž vzešel jsi, jako hora magnetová přitahuje lodi. A rci, zda byl’s kdy šťastnější než teď,

kdy tvými bratry již nejsou jen nestálí lidé, ale i vše, co objímá nohy tvé v trávě, stromy a květy a včely a ptáci i zvěř, plachá srna, jež bloudí mlčícím lesem,

zří tě a zastaví se, zírá ti do očí zvědavě, teple a vlídně? Ó kraji, jenž’s vydal mne uprostřed ostatních, živé klubko nerozlučitelné,

kruhu živý od prachu země až k hvězdám! Buď zdráv! Vracím se k tobě vesel po těžké práci, po zápasech trudných vítáš mne mírem.

A tak vidím zas širokou pláň okolo Labe, zájezdní hospodu na rozcestí, za noci měsíc, jenž plá mezi věžemi kathedrály nad městem mého mládí.