Oh, hvězdy! Ve sluji, a v hlatích planoucí, záblesky vaše chytám v žhnoucí zraky svoje, jak v sítích stříbrných kdys’ zlatých mušek roje v svém dětství věznily mé prsty kvetoucí.
Nad vonné kalichy se skláním žíznivě, bych rosy napila se, vůní nadýchala a šťávám zázračným jich sladká kouzla vzala a jimi živila své srdce vášnivě.
A náruč orsejí a máků, devětsil já nesu v jizbu svou, kde ve měsidlech hoří odvary zázračné, jež zkojí srdce v hoři, v plod třešní promění ret, jenž jich okusil.
A zemi naslouchám, jak dýchá hluboce, svou bolest mateřskou jak tiše sděluje mi. A slyším ptáků zpěv, když chvějí perutěmi, vil šepot ztlumený, jež skryty v potoce.
V pramenech chladivých, jež prýští v březinách, za nocí přízračných mne píseň bohů svádí, vzdát vlnám lichotným své plavě bílé mládí, jim v obět rozžehnout’ v svých bledých tvářích nach,
a nahá zářit’ pak ve hvozdech zelených jak hvězdy zbledlé svit, jenž bloudí v hájích svatých; chci bohům naslouchat’, bych se rtů jejich zlatých dar sčetla tajemství a kouzel opojných,
svou sudbu uzřela plát’ v očích bronzových, žár příštích polibkův a sladkost teplých lůžek – – – Ó, silou hrdina mne sevře v zpěvu družek a lačně vyssaje má ústa na rtech svých,
pomaten promluví, mé jméno prosloví jak zaklinadlo, v pocelech má ňadra zdrtí, a údy, mátou vonící, mi zlíbá k smrti, a novým objetím mé touze odpoví...
Zní Bivoj jmeno to. Jak bouř’ a běsů hněv! A přece, myslíc naň, zřím májem kvést’ svou zemi, sníh jabloní, kdy vítr chvěje haluzemi, smích slyším hrdliček, oráčů v polích zpěv,
zřím zoři východní nad chlumy temnými, bučiny zelené a mohyl vrchy šedé, Mži, řeku stříbrnou, kde nevěstin háv přede ze skvoucí pěny Prija prsty jemnými.
Cookies on Poetry Cove