Podhorským krajem nocí jsem jel,
na nebi měsíc zsinavěl.
Hrad starý nade mnou rozvalen stál,
v hájku tam sýček naříkal.
Jakou to, krajino divná, máš tvář?
Zrodil tě básník-samotář?
Básníku, básníku samotáři,
je to tvá hvězda, jež nad hradem září?
V záři té smutné se líce jeví...
A osamělé tam slyším zpěvy...
Osamělé kroky tam zvoní.
Vítr se s běsy v arkýřích honí – –
A přece jednoho večera vzplál
medailon starý na zdi – a lkal.
O básníkovi mi zpíval a zpíval,
který byl plachý a srdce své skrýval.
Skrýval je, skrýval – – – však jedno je jisté:
Hledej – a nenajdeš srdce tak čisté!