Opojná světla, jež vábí šalbou,
pochybná vína hlučících ulic,
zlé, chvatné oči nevlídných lidí –
odstupte ode mne!
Znám však já kraj, kde spanilé růže
na mne snad myslí do této chvíle,
slavík tam zpívá, vzpomíná na mne –
mnoho tam bratří mám.
Na břehu řeky v lese znám místo,
odkud zříš v noci tančiti hvězdy,
odkud na hlavu tvou sypou kvítí
kosmičtí přátelé.
Odtud pak vede stříbrná cesta
po mléčné dráze v daleká města,
kde na tě mezi vegetacemi
tisíce čekají...
Zdiveně na tě bratr tvůj, člověk,
bratr tvůj tygr, sestra tvá včela
zírají smutně. Odkud jsi? – řeknou.
Odpovědět – se bojím,
bojím...