Zahořklý chudoby chléb jsme jedli spolu... Tiché, hluboké večery, knihy, myšlenky odbojné, písně a někdy ohnivá číše, smiřující
den ponurý s dumavou nocí, šly naším mládím. Vzdor v duších a v jinošských srdcích toužebnou života žízeň,
sny převratné, stesk, idyly, horské květy na skalách osamělých, na horách, které vyzývaly, plály v červáncích jitřních opojným výhledem,
na horách, které vyzývaly k svobodě! To vše, to vše kdys bylo naše, vždy silný a volný, ohnivý duch
dny budoucí, světlejší pozdravoval! Dnes ty, jenž šedých a zastřených očí truchlivý lesk i úsměv vždy vzdorný a ironický
jak zašlou památku zanechal’s navždy v mé duši, ty, jenž jsi znal závratnou, podivnou hloubku lidského tvora,
ty, jenž jsi s ním trpěl i sténal i zpíval, ty ležíš zabit kdes v krvavém blátě haličských rumišť. Já zdaleka slyšel tu zvěst!
Já viděl jsem: v den onen, kdy v kouři a v krvi, zločinem páchla země, ty, odětý v protivné rakouské hadry,
bledý a nenávistný jak vždy, kdy před námi vstávala lež, mrzká a hnusná prostitutka, ty, nepodplatný, celý a pevný
jsi přijal tuto ohavnou smrt – s pokorou toho, jenž ví, že nezhřešil, že přijde vykoupení. To nebyl tvůj vrah, jenž poslal ti chladnou střelu!
Vím, nikdo se nad tebou nezastavil z těch rabů, jež s tebou tam žili, nikdo tě nepohladil... Já viděl jsem ještě:
kdy večer se nad krajem sklonil a přikryl tichými, temnými křídly krvavé pole, zlý pták, dvouhlavý černý orel
se nad tebou snesl a dlouho pil tvoji chladnoucí mladou krev! Krev tvého srdce, jež naposled zabilo zoufale na poplach,
jakoby chtělo celý tvůj národ probudit k pomstě!
Cookies on Poetry Cove