IV.

Kde jinde mohlo by býť tvé srdce v hodinu nejtěžší našeho rodu, kdy soumrak se nad námi tměl,

kdy každý z nás bázní se chvěl o zemi nejdražší, o rodný krov – kde jinde mohlo by býť

tvé srdce, oddané, teplé, leč tvrdé srdce, než tam, kde divoce hřměla děla, kde osud tvé země se řešil,

na straně všech, kdož podňali zbraň proti zlé sani, jež pila krev z cév lidu pod Spišem, pod Oravou, pod Tatrou, ale i pod Bezkydem,

v údolí Hané i Dyje a Svratky, Vltavy, Labe i Ohře, pod pralesy šumavskými, pod horami orlickými!

Ach, mladou a ohnivou krví se zaléval zestárlý svět! Tys šel, maličký, modrý vojáček –

bíti se za lepší zítřek svého rodu! Den náš byl ponořen ve tmách, oh, tehdy ti pohasly hvězdy!

Bil ses za lepší Ráno, kdy Jitřenka bílá a rudá na modrém zasvítí nebi, na nebi, jež spojí tvůj národ

od Tater k Šumavě! Na bratrských polích ses bil, na srbských pláních, nad alpské vrchy ses vznes,

všude jsi byl a všude jsi hlásal žhavého odboje právo i moc. Tak tě milovali ti, kdož tě znali, kdož znali,

kolik jsi lásky a tepla i síly z chorých vydechl ňader! Nic tobě nebylo strašno i vzdáleno, prostory pevnin i moří,

bys nezastavil velkého proudu úsilí, práce a boje! Tak jsme tě viděli v Sibiři, malého, bledého generála –

velikou, hrdinskou duši! Tak jsme ti četli z pevných očí, kterak chceš v slávě a síle svůj rod přes rokle záští, klevet a kalu

k lepšímu Příští vésť! Tak jsme ti četli z bledých rtů, kterak chceš zem’ svoji milovanou nejsilnější a nejstatečnější

viděti mezi všemi!