Já vidím vás, bratři,
jak tehdy, tak zřetelně, živě!
Podmole, Strnade, Plšku,
staří vojáci, přátelé, orli.
V předvečer útoku seděli v podzemní díře
nad kotlíkem čaje,
šediví, drsní, s vojáckým veselým vtipem
a věčným úsměvem
v zčernalých, urputných tvářích.
Tak spolu jsme chodili na „rozvědky“,
vždy smějící se, vtipkující!
Oj, sokolí dravá chaso,
junáci bez bázně i hany!
Já vidím vás, bratři,
jas klidný a plný síly plane
z vašich bujarých, ohnivých očí!
Tak jste vy spěchali z oddychu
z dalekých ruských plání
sem, k svojim, dny byly vám dlouhé,
cesty nekonečné!
Tak jste vy spěchali k svojim,
všeho zanechavše.
Neb naši jdou v útok, naši jdou ku předu,
naši vítězí!
Předvečer útoku. Noc teplá se blíží,
teskně praskají řídké střely...
To naši bratři. To naše hlídky!
A zde sedí šprýmovná společnost,
celá stará a slavná četa,
vtip srší, sta přezdívek, písničky,
vzpomínky na noční toulky a srážky,
na zbabělé nepřátele,
na odvážné kousky a závratnou smělost,
na padlé bratry...
Venku je ticho. Noc teplá a vlahá.
Vlní se slibně zrající žatva,
pták tikne v křoví. A hvězdy planou
nad zemí nevlídnou, ztopenou v krvi...
Venku je ticho. Je ticho před bouří...