Toť večer, jehož jsme tak čekali!
Modř safírová unavena zmírá
v ohnivých kleštích, jimiž západ svírá
den zkomírající a nestálý.
Toť chvíle, jíž jsme tolik hledali!
Radosti letmé skromná prška čirá,
cit chvějný, z vlhnoucích jenž očí zírá,
hlas srdce jasný, klamu neznalý!
To vše nás vítá ku prostému stolu,
jenž srdce lačná něhou pohostí.
Pít budem’ z lesní studánky dnes spolu.
To vše den sváteční nám rozežíhá
nad pochyb, běd a shonu úzkostí.
V té chvíli ruky stisk nás k Věčnu zdvihá.