Rci, jenž dlíš tu smuten v teskném rozechvění,
jaká hudba ztichlá ve tvém srdci hraje?
Velkým jasem smíru tvoje čelo plaje,
ale beze stesku tvoje oko není – – –
Samoty klid sladký v zářném opojení
vůni minulosti kol tvé hlavy vlaje,
v ústech snů květ žhavý v horečný plod zraje,
ale duch tvůj zchmuřen rmutem zlým se pění.
V přítmí osamělý přízrak tichý vstává,
serafickou hudbou slova jeho lkavá
mluví k tvému srdci – jež jich nepoznává?
Zádumčivý vítr bytostí mou vane:
ne, to štěstí chvíle, v domě mém jež stane,
navždy zhltí touha, k věčnosti jež plane!